Zlomky dětství

EN | Fragments of childhood (2020 – present)

Dětství, ten prchavý a křehký čas, kdy se vše odehrává v přítomném okamžiku. Je o energii, hrách, smíchu, smutku i tichých okamžicích, které se v mžiku ztrácejí, aby už nikdy znovu nepřišly.

Můj dlouhodobý projekt Zlomky dětství začal přirozeně vznikat s narozením prvního syna. Velmi brzy mi však došlo, že mi nejde o pouhý záznam skutečnosti, ale že se postupně snažím vytvářet univerzální vizuální jazyk, který bude srozumitelný pro všechny, ale zároveň bude klást více otázek než odpovědí. V těchto obrazech jsou ukryty příběhy, ve kterých si každý může najít ten svůj — jaký byl nebo mohl být, ať už jako dítě, nebo jako rodič.

Při fotografování svých synů jsem však neunikl otázkám. Kdy se z otce stává pozorovatel? A kdy přestává být pozorovatelem, aby chránil to, co vidí? Hranice mezi dokumentaristou a rodičem se rozpíjí stejně jako vzpomínky, které se snažím uchopit.

Tyto obrazy jsou připomínkou toho, co v nás často spí: že život nemusí být až tak vážný. Že ho můžeme hrát, stejně jako děti hrají své hry, s nadějí, že v tom okamžiku je všechno, co potřebujeme.

Childhood, that fleeting and fragile time when everything unfolds in the present moment. It’s about energy, games, laughter, sadness, and quiet moments that vanish in an instant, never to return.

My long-term project Fragments of Childhood began naturally with the birth of my first son. However, I quickly realized that I wasn’t simply documenting reality. Instead, I was gradually crafting a universal visual story—one that would be accessible to everyone, yet raise more questions than answers. Within these images lie stories where anyone can find their own — who they were or might have been, whether as a child or a parent.

While photographing my sons, I couldn’t escape certain questions. When does a father become an observer? And when does he stop observing to protect what he sees? The boundary between documentarian and parent blurs, just like the memories I am trying to capture.

These images are a reminder of something that often sleeps within us: that life doesn’t always have to be so serious. That we can play it, just as children play their games, with the hope that in that moment, we have everything we need.