EN | Paper Square (2022 – present)
V projektu Papírák neukazuji pouze jedno zanedbané náměstí v centru Liberce, ale symptom – místo, které je pozůstatkem minulosti, odrazem současnosti a projekčním plátnem budoucnosti. Tento prostor je svědectvím střetu městské paměti, politického nezájmu a developerských vizí. V této tenzi vzniká obraz, který se pokouším zachytit.
Mé fotografie nejsou chladným dokumentem, ale výtvarnými záznamy, které nacházejí krásu v prázdnotě, řád v chaosu a důstojnost v rozpadu. Papírák se na nich neukazuje lépe, než jaký je. Je to syrovost, která odhaluje hlubší vrstvy: ztrátu městské identity, zanedbaný veřejný prostor a možnosti jeho znovuzrození.
Papírák je i projekt o očekávání. Město vyhlásilo mezinárodní architektonickou soutěž na jeho proměnu. Jaká budoucnost se však rýsuje? Bude to sterilní developerský projekt, nebo vznikne prostor, který propojí minulost s novými potřebami? Moje fotografie tuto otázku nesou, ale neodpovídají na ni, pouze ji nechávají v nás přetrvávat.
Papírák není pouze dokumentace místa, je to výpověď o vztahu města k vlastnímu prostoru. Kritika povrchního přístupu k urbanismu, který místo skutečného zlepšení produkuje prázdné vize. Je to reflexe městské bezmoci, kde korupční kauzy a osobní zájmy přehlušují snahu o kultivaci veřejného prostoru.
V mých fotografiích Papírák není mrtvé místo. Je to prázdno, které čeká na svou budoucnost, a v tomto prázdnu se rodí otázky: Co by tu mohlo být? Jak jsme jako společnost selhali? A co to vypovídá o našem vztahu k městu jako živému organismu?
EN
In the Papírák project, I don’t just show a neglected square in the center of Liberec, but a symptom — a space that is both a remnant of the past, a reflection of the present, and a canvas for the future. This place bears witness to the clash between urban memory, political indifference, and developers' visions. It is within this tension that I attempt to capture the image.
My photographs are not cold documentation, but visual records that find beauty in emptiness, order in chaos, and dignity in decay. Papírák is not shown as being better than it is. It is the rawness that reveals deeper layers: the loss of urban identity, a neglected public space, and the potential for its rebirth.
Papírák is also a project about expectation. The city has launched an international architectural competition to transform it. However, what future lies ahead? Will it be another sterile developer project, or will a space emerge that bridges the past with new needs? My photographs carry this question, but they don’t answer it, they simply allow it to persist.
Papírák is not merely a documentation of a place; it is a statement about the relationship between the city and its space. A critique of the superficial approach to urbanism, which, instead of genuine improvement, produces empty visions. It is a reflection of urban helplessness, where corruption scandals and personal interests overshadow the effort to cultivate public space.
In my photographs, Papírák is not a dead place. It is an emptiness waiting for its future, and within this emptiness, questions arise: What could be here? How have we as a society failed? And what does this reveal about our relationship with the city as a living organism?
